Osobnosti Tatry: Jaroslav Nedoma

Zakladatel, hráč, trenér, prezident – to vše byl pro Tatru Jarda Nedoma. Jeden z nezaměnitelných lídrů a jeden z prvotních impulzů vzniku Tatry.

Jarda začal hrát za Motorlet. Právě zde se potkal s Jindrou Venigerem, Ádou Poslušným, Mirkem Koutským, Mirkem Tůmou a Jiřím Rackem. Společně putovali na vojnu do Dukly Bratislava. Zde začal Jarda dopisovat krátké články o ragby do novin. A právě zde se muži rozhodli splnit svůj sen – založit vlastní ragbyový tým. To se povedlo v roce 1958, kdy si oddíl pod svá křídla vzala TJ Tatra. Tým začal oficiálně hrát na Císařské louce a Jarda se ujal trénování – trénoval áčko do roku 1965, kdy se stal prezidentem Tatry, jímž byl do roku 1991.

Se spoluhráči se staral jak o tým, tak o hřiště. Společně chodili dělat do škol nábory a společně se potýkali s problémy s hřištěm. Právě díky Jardovi našla Tatra v 70. létech svůj domov – pole na Strahově, ze kterého hráči vlastníma rukama udělali kvalitní hrací plochu.

Jeho úsilí je na Tatře viditelné dodnes – na hřišti i v jeho odchovancích – a z toho se radoval nejvíce.

 

Kdo byl pro Vás Jaroslav Nedoma?

Jindřich Veniger: „Pro mě to je o širším povídání. My se známe od 15 let. Přes rozdílný životní příběhy jsme si byli blízký tak, že znám celou jeho rodinu a život. Do toho držel Tatru. Celý to zvládl uřídit i když měl velmi těžkou situaci s řadou funkcionářů z celé TJ Tatry.“

Ladislav Procházka: „Jarda pro mě byl, spolu s Jindrou Venigerem a Pavlem Školníkem, prvními osobami, které jsem potkal, když jsem jeden květnový pátek v roce 1970 přišel na první ragbyový trénink do Nebušic. Obdivoval jsem ho a stále obdivuji, jak dokázal svůj sen o vzniku nového ragbyového klubu proměnit ve skutečnost, v jeden z největších a nejúspěšnějších klubů současnosti. A nejen to, naše hřiště je především jeho zásluha. Nebyl to jen funkcionář v kravatě, pamatuji si, jak s námi montoval lavičky do kabin na novém hřišti, které jsou snad v kabinách dodnes.“

Roman Rygl: „Jaroslava Nedomu jsem měl moc rád. I když byl generačně spíše jako můj otec, měl jsem pocit, že si stále máme o čem povídat, protože měl neustále o všem přehled a působil       s úsměvem a noblesou, což se dnes moc už nevidí.  Jeho odchod byl pro mě nečekaný a bolestivý. Chtěl bych připomenout, že jsme na Jardu ve vánočním čase vzpomínali v hostinci v centru Prahy, kde jsme mu po celý večer drželi u stolu místo, natočili jsme mu pivo a zapálili svíčku a snažili jsme se celý večer mít dobrou náladu, aby odešel tak, jak jsme ho znali. Jarda je vážený pan Tatra a vždy si na něj vzpomenu při psaní sloganu Všeho do času, Tatra na věky.“

 

 

Nic z 19. 1. 2022 na 26. 1. 2022.

Praktické informace